Jdou tímto směrem i jednání o služebním zákoně, kdy návrh poslanců za ČSSD právě projednávaný sněmovními výbory stanoví, že státní zaměstnanec má právo na zajištění textů právních předpisů, zatímco návrh Rusnokovy vlády pak toto škrtá a nahrazuje právem na přístup k odborné literatuře? Nemusí tedy státní zaměstnanci najednou mít přístup k právním předpisům nebo je to tak, že by k nim měl mít přístup každý a tato povinnost státu toto úředníkům zajistit je tak v zákoně považována za nadbytečnou? 

Mělo by přeci být normální, že každý má přístup k textu právních předpisů, protože jsme právní stát a každý by měl být schopný snadno si vyhledat, co jsou jeho povinnosti a jaká má práva a to v každém časovém období. Prozatím mi přijde, že sice máme sbírku zákonů a text aktuálních právních předpisů je na internetu také k dohledání, ale pokud chci vědět zpětně, jaké předpisy se na mne vztahovaly v tu a tu konkrétní časovou dobu, tak si musím zaplatit advokáta, protože většinou pouze ti si koupí právní databázi ASPI za 20.000 Kč ročně, kde je toto možné dohledat. 

Právní předpisy by měly být jasné a srozumitelné i laikům, nikoliv pouze právníkům. Lidé by měli mít možnost porozumět, co po nich zákon vyžaduje, aniž by museli studovat odbornou právní literaturu. V dnešní době jsou zákony již natolik nečitelné, že i přes sebe lepší úmysl zákony dodržovat občané neví, co se po nich vlastně vyžaduje a právní nepřehlednost tak spíše vyhovuje těm, kteří mohou právních kliček využít ke kýženému výsledku. Navíc by měl stát občanům zdarma vysvětlovat, na co že mají vlastně nárok v každodenních životních situacích, pokud si neví rady, protože myslím, že už se o právní stát nejedná, pokud občan neví, čeho se má zdržet a co má povinnost konat.

Bohužel se stává také i na půdě Parlamentu, který naše zákony tvoří a přijímá, že někdy i jeho členové nevědí, o čem hlasují, neboť právním předpisům ne vždy detailně rozumí či z důvodu komplikovanosti netuší souvislosti přijímané právní úpravy. Toto se nyní ukazuje při projednávání služebního zákona, kdy málokdo je schopen vysvětlit, jestli služební zákon mění lustrační či nikoliv a jestli tedy ministr bude mít i nadále povinnost projít lustrační prověrkou.

A okolní svět se nestačí divit. Nečetli totiž Kroniku města Kocourkova ani neznají Cimrmana. Ambasády jiných EU zemí se tak na neziskové organizace obracejí s dotazy typu – v tisku jsme se nedozvěděli, zdali služební zákon mění lustrační, můžete nám to prosím ujasnit? Evropská komise v poslední době také vzkazuje, že ať si nazveme služební zákon, jak chceme, je hlavně třeba, aby byl kvalitní, skutečně státní správu odpolitizoval, nikoliv pouze na papíře a státní správa efektivně a hospodárně opravdu v praxi fungovala. Není to tak, že si svět o nás říká, Čechy už známe, na něčem se dohodnou, pak to odloží, aby se to jevilo, že to existuje, ale nemuseli dle toho postupovat a pak stejně jejich prezident prohlásí, že všechno je jinak a dá tak jasně národu najevo, co si myslí o právních předpisech a že Ústavu lze interpretovat i jinak. Kde je tedy právní stát, jímž má naše krásná země být? 

Nemyslím, že toto bylo naším původním záměrem, když jsme v roce 1992 Ústavu přijímali. Jen se nám to nějak zvrtlo a tak ČR momentálně patří k zemím s nejkomplikovanějším právním řádem, ať si čtenář již sám odpoví, zdali je nám to či není k dobru. 

Příklady přitom máme, EU, ač mnohými kritizována a napadána za přebujelou byrokracii a zbytečné podmínky a která je mnohdy obviňována z nesmyslných pravidel, na kterých se ale ve skutečnosti podílejí samy členské státy, přitom má poměrně snadný právní řád, ve kterém se lze lehce zorientovat, je jasný a srozumitelný, neboť se překládá do 24 jazyků a členské státy ho prostě musí pochopit než k němu dají svůj souhlas. Sama Evropská komise pak ze svých peněz hradí službu, která lidem zdarma radí, na co mají nárok a jaké mají povinnosti. 

Nebo se vrátíme k přirozené spravedlnosti, když už nevíme, co platí, neplatí a čím se řídit? Rozhodčí soudy, které jsou alternativou obecných soudů, mohou rozhodovat i dle zásad spravedlnosti a neřídit se pouze hmotným právem, pokud je strany sporu k tomu výslovně pověří. Zajímavé ale je, že prý se tato možnost vůbec nevyužívá, pokud totiž jedna ze stran s tímto návrhem přijde, ta druhá to prý automaticky zamítá. Je to tak, že se tedy rádi oháníme právními předpisy, pokud jsou nám ku prospěchu, ale spravedlnosti se bojíme?