Cesta proběhla suprově, parkování na letišti jsem stihla zabookovat za rozumnou cenu (790 za týden), dostali jsme se přes odbavení i s těžším kufrem než dovoloval přepravce. Mě to nepřekvapilo, jsem docela zcestovalá, ale manžel trval na tom, že náš kufr musí mít 15kg, protože je zodpovědný. Nakonec jsem usmlouvala 18kg a vysvětlila mu, že i přesto budou nadšení, protože máme jen jedno zavazadlo, zatímco máme nárok na 2. A taky, že byli. Dokonce si i muž všiml, že čekáme na špatné bráně a doběhli jsme v čas ke správné, kočárek nám v pohodě odbavili až před letadlem a už sedíme v letadle.

Vedle nás sedí paní, která vypadá trochu namyšlená, přistihnu se, že o ní smýšlím s předsudkem. Nakonec se samozřejmě skamarádíme a zjišťuji, že se na ní málem nedostalo sedadlo v letadle a že proto se kolem ní stále točí stevard a něco jí servíruje a přemlouvá ji k dalšímu občerstvení. Říkám jí, že si myslím, že je to i tím, že je to hezká ženská. Jen se směje, že se prý tak chová i k jejímu  příteli, který sedí na extra sedadle někde vzadu u letušek. Když vidí můj zájem, a asi také trochu hladový pohled, nabízí mi svůj salát s tím, že už nemůže. Poté, co ho vděčně zbodnu si objednává u stevarda další řízek a pak nám ho tajně přenechává. I ten jsme zbodli na půl s mužem s radosí. Klárka si hraje s dcerou Michala Horáčka, který sedí před námi v 1. třídě, tak si přijdeme jako VIP.

Přijíždíme k poměrně jednoduchému hotelu, je trochu chladno a fouká. Recepční není extra milá a zjistíme, že jsme ubytováni ve 3. patře a že budeme muset kočárek nechat na recepci. Jsou vlny, v moři kameny a já začínám brblat a vidět všechno černě. Takhle jsem si naši vysněnou dovolenou nepředstavovala.

O tom, že realitu si tvoříme sami, jsem se však musela přesvědčit nejdříve v negativnu. Vítr stále foukal, protože jsem opakovala, jak fouká, lidi mi přišli, že se mračí, polská rodina vždycky přišla o minutu před námi a vyfoukla nám dětskou jídelní stoličku. Prostě to bylo čím dál horší. Stoličku jsem jednou ukořistila, ale byla rozbitá a Klárka z ní žuchla hlavou na stůl. Naštěstí jsme ji oba stihli zachytit a tak skončila pouze s boulí na čele. Byla jsem nepříčetná, pádila jsem si stěžovat a pěkně jsem to paní na recepci vytmavila. Do toho hned vedle našeho pokoje přijel nějaký DJ a spustil muziku na takový stupeň, že volali i policii, která sice zakročila, ale ztišení trvalo jen na chvilku. Prostě hrozní Řekové.

Už mi to všechno přišlo podezřelé a začala jsem si uvědomovat, že soustředěním na všechno, co je tu špatně se věci ještě zhoršují. Nadechla jsem se a rozhodla jsem se dát tomuto místu i lidem šanci na to, aby se z naší dovolené stala ta nejbáječnější. A věci se začaly dít. Poslední dny dokonce vůbec nefoukal vítr (byl asi chytřejší než já když nepřestával foukat, protože když nefoukal, tak bylo zase hrozný vedro, takže nám šel vlastně původně na ruku) a my si užívali moře naplno. Jídlo bylo super, Klárka spinkala, i když vedle hrála už příjemně hudba. Prostě nádhera. A mě bylo dobře. Fakt si věci tvoříme a na co se zaměříme, to se děje.

Zapomněla jsem zmínit, že k mému procitnutí přispěla kamarádka, která mě po telefonu vysvětlovala, že věci se dějou tak, jak o nich smýšlíme. Díky za to, že byl roaming už zrušen, jinak bych za hovor zaplatila majlant. Tak jsem to zkusila. Na pláži byla hotelová lehátka z jiného hotelu, než jsme byli ubytovaní, tak se za ně muselo platit. Někdy jsem si na něj lehla, ale převážně jsme měli plážový stan, tak se mi nechtělo ještě platit za lehátko, kde si sem tam lehnu a oschnu. Bála jsem se, co se stane, až se přiblíží mladík lehátka obsluhující. Tak jsem si uvědomila, že určitě vidí, že tam jsem jen občas a že by mi tedy mohl nabídnout, ať si tam sem tam lehnu, že to je v pohodě. A tak se stalo. A takových událostí se pak stávalo více. Největší výzvou byla ale paní recepční, se kterou jsme na sebe křičeli kvůli rozbité židličce. Chtěla jsem se stáhnout a vůbec ji o extra službu na závěr nepožádat (potřebovali jsme pokoj vyklidit namísto ve 12 h až ve 14), ale pak jsem si řekla, že si i jí dám šanci a rozhodným, ale milým hlasem jsem i o to požádala. Nebyl to problém. Uf. Fakt to funguje.

Nakonec se i z paní z Polska, která nám vždycky vzala židličku před nosem a která mi přišla studená a nepřátelská, vyklubala přátelská paní, která mi u opékače chleba přiskočila s vidličkou na pomoc, když jsem zapomněla na naše opékající chleby, které zasmradily celou restauraci. A jen tak mimochodem, z mého muže se stal ten nejbáječnější muž v celém vesmíru, ač takový býval už dříve, trochu jsem ho tak přestala na okamžik vidět.

Takže, dovolená snů může být úplně každá dovolená, jen se pro to rozhodnout. Stejně jako život.